Máme více než desetileté zkušenosti s tiskovými metodami a technologiemi, především se sítotiskem. Od ručně vyráběných vlastních strojů až po špičkové sítotiskové stroje japonské výroby.
Sítotisk je tiskařská technika využívaná především k potiskování předmětů z plastu, ze skla, kovu, textilu a jiných materiálů, ale i k tisku na papír. Tiskne se přes šablonu (síto) přímými nebo rastrovými barvami těrkou na potiskovaný předmět.
Šablonu tvoří napnutá polyesterová tkanina v rámu. Tkanina je ovrstvena světlocitlivou vrstvou, která je osvícena přes film (předloha) světlem s přesně stanovenou vlnovou délkou. V místech krytých filmem zůstane svělocitlivá vrstva nevytvrzená, místa vystavená světlu ztvrdnou.
Poté se tiskový motiv vymyje vodou a po osušení je šablona připravena k tisku.
Pro sítotiskové šablony se používají tkaniny o různém počtu ok na palec v závislosti na velikosti tiskového motivu, použité barvě a požadovaném krytí. Po ukončení tisku se šablona odvrství, vyčistí a připraví k dalšímu použití.
Mezi významné přednosti sítotisku patří možnost potisku nejrůznějších materiálů včetně látky, poměrně jednoduchá výroba šablony, pomocí rotačního sítotisku je možno tisknout na různě zakřivené povrchy, dosažení jednolité plochy lesklé i matné barvy je samozřejmostí. Proto se sítotisková technologie využívá také například při výrobě tištěných spojů v moderní elektronice. Nevýhodou je obtížný tisk rastrů, který je limitován hustotou ok sítotiskové tkaniny.
(zdroj: Eduard Ovčáček, Dagmar Milatová, pedagogická fakulta OSU, katedra výtvarných prací )
Historie našeho sítotisku fakticky začíná po druhé světové válce. Traduje se historka, že v západní části republiky, která byla osvobozena americkými vojáky, si všimli lidé, kteří působili v reklamě, jak vojáci potiskují přes síta bojovou techniku číslicemi, písmeny a piktogramy. Odtud prý vznikla inspirace pro český sítotisk. Hledaly se materiály a technické podmínky, za kterých by se mohl náš sítotisk provozovat.. Tisklo se třeba přes třikřížková a čtyřkřížková mlynářská síta. Byly to obtížné začátky, které se později přece jenom zlepšovaly a i u nás se začaly barvy a materiál pro sítotisk vyrábět a technika sítotisku se pozvolna rozvíjela. Technika sítotisku pronikla do nejrůznějších oborů našeho průmyslu a byla i běžně užívána v podnikových propagacích, kde se dalo pokoutně leccos pro umělce vytisknout. Tato situace prakticky trvala až do roku 1989, protože vše, co souviselo s tiskem a rozmnožováním tiskovin atd., bylo přísně sledováno totalitní mocí. Po roce 1989 nastal rychlý rozvoj sítotisku ve všech oborech, i v umění. Na středních a vysokých uměleckých školách (VŠUP Praha, AVU Praha, Ostravská univerzita a další) se začala technika sítotisku – serigrafie vyučovat, aby doplnila ostatní klasické grafické techniky.
Jak již bylo řečeno, ve druhé polovině šedesátých let někteří umělci i u nás začínají sítotiskovou technikou realizovat první serigrafie. Je to dnes již světově známý umělec Jiří Kolář, který v roce 1967 přišel s potiskem plátna pomocí serigrafie. Miloš Urbásek již v roce 1966 vytvořil jednobarevné serigrafie „Serie 5“ s fragmenty číslic sestavených do čtvercových kompozic. Grafik a malíř Jan Kubíček tvoří serigrafie, kde rozvíjí geometrické a prostorové představy. Radoslav Kratina ve svých serigrafiích (1968) uplatňuje princip multiplikace výtvarných elementů, které známe důvěrně z jeho variabilních plastik. Mohl bych jmenovat řadu dalších pozoruhodných umělců, ale výčet a hodnocení by zabralo hodně prostoru. V sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech serigrafie již běžně tisknou další umělci, kteří používají nových metod, nových materiálů, barev a přístrojů, než jsme měli k dispozici my v šedesátých letech. V současné době je tvorba serigrafií spojena i s počítačovou a reprodukční technikou.
Hostováno u společnosti HPL Systems, s.r.o.